Karel Čapek ?přiznával, že kdyžpřiznával že kdyžpřiznával že, když namočí ?pero, apero a napíše první ?větu, mávětu má celou věc tak ?v hlavě žev hlavě, že může ?říci jakříci, jak bude znít poslední věta. Bylo to ps?iysko jako ?rukavice, s žabímarukavice s žabíma očima na tenkých ?nožkách, ježnožkách jež titěrně ?zvedalo jako byzvedalo, jako byzvedalo jako, by věčně zábl?iy. Do jeho ?staré pitoméstaré, pitomé hlav?iy se nevešlo nic jiného než jméno ?pPucinek a ?vědomí ževědomí, že udělat loužičku je ?věc kterávěc, která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla ?nebesa a těžký, hučícínebesa a těžký hučícínebesa, a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté ?jezero ježjezero, jež se s jekem horské b?iystřiny řítilo do ?parku, kdeparku kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo ps?iysko ?seze schod?ůú. A když v?iydělo pod sebou to boží dopuštění ?zátopy počalozátopy, počalo se ?třást, atřást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře ?kajícného a, doznávajícíhokajícného, a doznávajícíhokajícného a doznávajícího hříšníka.