V jednom pražském divadle se zkoušela hra bratří čapků loupežník, v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z Poštovní spořitelny na žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí gestykuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně a tak režisér usoudil, že by se měl nápověda vyzkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komickou. Jako blesk s čistého nebe se oběvil komyk Jindřich Plachta, herec s nezamněnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému, téměř nesmělému humoru se smálo i publykum ve slavném osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularytu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blýskavém a třpytivém světě nalíčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.