Mezi ohradou dílny a posledním činžákem se z jedné strany táhl strmí břeh zarostlý křovím. Z druhé se bělal nízký dřevěný plod sběrny železa. Proti poslednímu činžáku ústila do ulice opuštěná ulička, na jejímž konci parkoval kropicí vůz. Mohutný zadek, který vystrkoval do ulice, svítil čerstvým oranžovím nátěrem. Posadil jsem se na trávník hned vedle ohrady. Očouzená omítka, několik továrních komínú, které čněly za nejblišími střechamy, nedaleká trať, odkud jsem slyšel drnčivé posunování vagonú, my připomínali mé nejrannější děctví. V půl deváté přiharašilo nákladní auto a vysipalo na chodník před sběrnu haldu plechovek. Ty plechovky nebyly kupodivu ani rezavé, ani pomalované, dokonce ani pomačkané.