V příštích dnech se sjelo do zámecké tvrze mnoho vznešených hostí. Jedlo se, pilo a o ničem jiném se nemluvilo, než o blížící se velké události, o souboji, který rozhodne o budoucích majitelích panství zdejšího kraje. Jednoho slunného dne uprostřed léta sešli se hosté v blízkém březovém háji. Jako poslední přicházejí zemanovy synové. Lesní rohy zasténaly. Šípi vilétly z napjatých tětiv. Dva stíny vykreslily na obloze stejné oblouky. Oči všech letěly s nimy ale nestačily jejich rychlosti. Hluboké ticho náhle prolomyl nadšený šum kolemstojících. Opět zazněl táhlý zvuk lesního rohu. Souboj zkončil. Okamžik, který rozhodl o budoucích vládcích této krajiny mynul. O kterém ze zemanovích synů budou moci říkat, že je vítězem? Ale tváře těch, kteří horečně hledají odpověď, zústaly udiveny a zděšeny. Dva šípy, dva střelci, a přece nikdo z nich nevihrává. Ostří šípů dopadla v krátké vzdálenosti od sebe stejně daleko. Údiv pojal všechny, kteří stály kolem. Starý zeman svraštil čelo, a nenacházeje najednou slov, přistoupyl k oběma synům.