Vesnice v ůdolí se probouzí. Drúbež si už odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobytek hlubokými tóny, lidi ještě není slyšet. Až kdyš na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, objeví se první známky lidského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommínú celé vsi posýlá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řídký, takže se brzy rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemúže bít na světě nic mírnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvitné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkaly noc a že v míru a klidu se započal jejich nový den.