V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadami knih vyděl na cestu. Svit lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jakoby věděli, že je tu někdo kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.