Po vánocích se už zase dlouhé noci krátili, dne přibívalo, a než-li jsme se nadáli, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle rostával a led na potoce se stával vlhkým a špinavím. Potom i popraskal a rozpadl se v menší kusy které s proudem odcházely do řeky sázavy. Na několika krách které zbyly, jezdili kluci od břehu ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebály nepříjemného vykoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovaly se dlouhou tyčkou a svou klukovskou neohroženost dávaly najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vimáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily aby ostatním klukům a děvčatům ukázaly svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.