Po vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibývalo, a než-li jsme se nadáli, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavým. Potom i popraskal, a rozpadl se v menší kusi které s proudem odcházeli do řeky sázavy. Na několika krách které zbyly jezdili kluci od břehu, ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní kteří se nebáli nepříjemného vykoupání ve špynavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou, a svou klukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vymáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily aby ostatním klukům a děvčatům ukázaly svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.