Stáli jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.