Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářú a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a úhořů. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?