Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahůdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?