V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadami knih vyděl na cestu. Svyt lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.