V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadami knih vyděl na cestu. Svyt lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbytku knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jakoby věděli, že je tu někdo kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.