V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.