Stály jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.