Bil jednou jeden sedlák a ten měl velice marnivou ženu. Pořád by se jen parádila. A protože se v ní muž zhlížel, dopřával ji. Dával ji všechny peníze, co utržil za obilí, ale žena všechno rozházela a přišla za mužem, aby jí sehnal další peníze. Jenomže kde je splašit? A tak sedlák otprodal kus pole, prodal louku i les a nezkončil dřív, dokud nebyli na mizyně. Kdyš to žena vyděla, odstěhovala se spátky ke svím rodičům. Co tet? Bude nejlýp zoufalství utopit v kořalce. A už sedí sedlák v hospodě a šenkýř mu nalívá. Vtom přijde na půllytr piva do hospody jeho nejblišší soused: „Hej, kmotře, co je s vámi? „Nechtějte, abych povýdal. Zbyl mi všeho všudy jeden kousek pole. A ten mě nevytrhne. Nemám dočista nic, co bych na něj zasel.“ „A právje o tom chci s vámy hovořit. Dám vám půl věrtele hrachu a hrách hned zítra zasejete. Půjčím vám k tomu i svého koně.“ Ubožák sousedovi ze srce děkoval. Ráno zapřáhli koně a sedlák vijel na pole. Byl krásný jarní den, sluníčko svýtilo, skřivánek zpíval a sedlákovi se najednou ulevilo.