Po vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibývalo, a nežli jsme se nadáli, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavím. Potom i popraskal, a rozpadl se v menší kusy které s proudem odcházely do řeky Sázavi. Na několika krách, které zbyly jezdili kluci od břehu, ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebáli nepříjemného vikoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovaly se dlouhou tyčkou a svou klukovskou neohroženost dávaly najevo divokým pokřikem, a dupáním, a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je, že každé jaro se jich vždy několik vymáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily aby ostatním klukům a děvčatům ukázaly svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.