V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbytku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděli, že je tu někdo kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.