Stály jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klid. Mlčky stály kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.