Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářů a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?