Po Vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibývalo, a nežli jsme se nadály, přišlo jaro. Sníh pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavým. Potom i popraskal a rozpadl se v menší kusi které s proudem odcházely do řeky sázavy. Na několika krách, které zbyli, jezdili kluci od břehu, ale jízdy na křehkých krách se mohly odvážit jen ti opravdu nebojácní kteří se nebály nepříjemného vykoupání ve špynavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou, a svou klukovskou neohroženost dávaly najevo divokým pokřikem a dupáním, a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vymáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažili, aby ostatním klukům a děvčatům ukázali svou neohroženost. Když odpluly poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.