Karel Čapek přiznával, že když namočí pero a napíše první větu má celou věc tak v hlavě že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima na tenkých nožkách jež titěrně zvedalo jako, by věčně zábli. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného než jméno pucinek a vědomí že udělat loužičku je věc, která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psysko ze schodú. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka.