V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih viděl na cestu. Svyt lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.