Stáli jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klembami, které se třpytily oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.