Stáli jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivými křišťály a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klid. Mlčky stály kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.