V jednom pražském divadle se zkoušela hra bratří Čapků loupežník, v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z poštovní Spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle příliš se vžíval do rolí, gestikuloval měnil hlas, zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně, a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý nabídl mladíkovi roly komickou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komik Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem, jehož laskavému téměř nesmělému humoru, se smálo i publikum ve slavném osvobozeném divadle. Komyk měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpěl hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobyl v blýskavém a třpitivém světě nalýčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.