V jednom pražském divadle se zkoušela hra bratří Čapků Loupežník v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z Poštovní Spořitelny na žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí gestykuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně a tak režisér usoudil, že by se měl nápověda vyzkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komyckou. Jako blesk s čistého nebe se objevil komyk Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a nevinným zevnějškem, jehož laskavému, téměř nesmělému humoru se smálo i publikum ve slavném Osvobozeném divadle. Komyk měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpěl hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal a když vstoupil na scénu chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularytu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vidobyl v blískavém a třpytivém světě nalýčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.