V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svyt lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbytku knihovny zdvihl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlím zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.