Po Vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibívalo, a nežli jsme se nadáli, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle rostával a led na potoce se stával vlhkým a špinavím. Potom i popraskal a rozpadl se v menší kusi které s proudem odcházely do řeky Sázavi. Na několika krách, které zbyly, jezdili kluci od břehu, ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebály nepříjemného vikoupání ve špynavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou a svou klukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vimáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily, aby ostatním klukům a děvčatům ukázali svou neohroženost. Když odpluly poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.