Stáli jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.