Bil jednou jeden mudrc, jehož sláva obletěla svjet. Říkalo se, že není otásky, kterou bi neuměl zodpovědět, že není sporu, který by neusmířil, a není žáka, který by od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívila žena s malým chlapcem a ztěžovala si: „Mistře! Mám velké trápení se svím sinkem. Víš, je hodný, šikovný a bystrý, ale má strašnou chybu. Vječně musí mlsat. Sní všechno sladké, co mu přijde pod ruku!“ „Dobře,“ pravyl učenec, „odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promyslím.“ Ženu to syce udivilo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmně poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu. „Ještě jsem otásku neviřešil,“ vzdychl mudrc. „Odejdi a vrať se za týden.“ To celé se stalo ještě jednou. Teprf po třech týdnech mudrc chlapce přivolal: „Poslyš,“ řekl mu vážně, „nemlsej tolyk. Věř mi, člověk se bes toho obejde.“ S tím chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a sklamaně ho oslovyla: „Odpusť mi mou smnělost, ale to je všechno? To jsem přece synkovy řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemýšlet tři týdny?“