Stály jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.