Vesnice v údolí se probouzý. Drůbeš si uš odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobitek hlubokými tóny, lidi ještě není slišet. Aš když na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, oběvý se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsi posílá svúj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řídký, takže se brzi rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemúže být na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvytné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkali noc a že v mýru a klydu se započal jejich noví den.