Po Vánocích se už zase dlouhé noci krátili, dne přibývalo, a nežli jsme se nadáli, přišlo jaro. Sníh pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavým. Potom i popraskal, a rozpadl se v menší kusi které s proudem odcházely do řeky Sázavi. Na několika krách, které zbyly jezdili kluci od břehu, ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní kteří se nebály nepříjemného vikoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou, a svou klukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vymáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažili, aby ostatním klukům a děvčatům ukázali svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.