Stály jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytily oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.