Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahůdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounú, cejnú a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?