Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařů. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?