Po vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibývalo, a než-li jsme se nadály, přišlo jaro. Sníh pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavím. Potom i popraskal, a rozpadl se v menší kusi, které s proudem odcházely do řeky Sázavi. Na několika krách, které zbyly jezdili kluci od břehu ale jízdy na křehkých krách se mohli odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebály nepříjemného vikoupání ve špynavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou a svou klukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je, že každé jaro se jich vždy několik vimáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily, aby ostatním klukům a děvčatům ukázali svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.