Stáli jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytily oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.