Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářú a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?