Někdy m rodiče poslají na vměnu k podkrkonošské tetě. Abch prý nezapoml, odkud naše rodina pochází, ale také abych se trochu poml, protože tetička skvěle vaří. A navc m nenutí jít příli střídm. Připravuje jídla tak chutně a um, že i raé brambory v její kuchyni chutnají náram. Až se človk cítí jaksi neurčitě viý, když nedojí. Společně s tetou se pak smjeme, že vlastně všichni tamjší obvatelé jsou takov pohostií hostinští. Volný deí režim a betarostné chvle m nutí Hostié smle prohlásit za to nejjásavější msto na svtě. A přesto bch je za Prahu nevměnil. Kdy toti v letní bouři začne s větrem pršet smrem vzhru, nahoře temlá obloha a za mstem setmlý les, člověk b leknutím oněml. To potom kontroluji uzemní hromosvodu a v duchu se ptám, odkud tak nehostié msto dostalo svj klam znějící název Hostié.