O brké vstávání nikdo ze třídy nestojí. Jenom náš pvodem ašský spolužák Bartolomj Měch k němu zřejm chová podvědom jistou nákloost, kterou m nechápeme. Ostatně všichni atí žáci snad vstávají na směny, aby vždy měli jednoho supermaa, který bude tajem postávat před školou deě už po sedmé. Avšak do sluého na školní vlet lodí se vstává samo. Sešl jsme se celá třída pro změnu již v šest na proskleé palub motorové lodi jménem Promna. Blo nás přesně dvacet osm. Raí paprsky jem prosvcoval okeí tabule a bly nám odmnou za tu strašlivou hodinu. Ruměý pan učitel dorazil se požděním a s omluvou, že si doma zapoml struý nástroj a musel se pro něj vrátit. Říkal to smrem ke m, jako by čekal, že mu hodím záchraý pás. Já jsem se však tvářil skrom, abych dal jasně na srozumnou, že se m to netýká. M nikdo neřekl, že je mou poviostí postarat se o hudbu. Přes všechny potíže jsme však přece vplul a záhy jsme se ocitl na volné řece. hora z palub se do širého okol lnul smlé písně táborovch ohňů i z obdob raého středověku.